NATSU -Yoshiův příběh- 夏 [なつ]

Než se pustíte do čtení povídky, kterou jsem napsal tak před 10 lety, rád bych trochu ujasnil toto dílo, ehm. 😀 Prví bych se zastavil u transkripce japonštiny, tu jsem nechal tak, jak jsem ji použil v originále. Správná česká by byla: Nacu, Joši, Sajuri a Čoko. Kdysi byl k přečtení na předchozích verzích webu  jako txt soubor a po přechodu jsem na něj zapomněl. Celkově jsem na něj zapomněl, že jsem ho vůbec psal. Tedy, vím, že jsem ho napsal, ale ne že jsem ho psal. 😀 Abych vás déle nenudil blábolením a sebe netrápil s tím co napsat tak se pusťme do toho příběhu…

Jmenuju se Yoshi [よし] a budu vám vyprávět příběh.

Poprvé jsem ho viděl ve středu 20. června. Ten den byl jako každý jiný. Teploměr ukazoval 27 stupňů, vál příjemný vánek a tu a tam občas bílý mrak zastínil slunce. Šel jsem domů obvyklou cestou kolem řady domů, malého parčíku a přes největší křižovatku v našem malém městečku. Zapnul jsem si empétrojku aby mi cesta rychleji ubíhala. Tehdy jsem si toho nevšiml, až teď si uvědomuji, že jsem po ulici šel sám. Asi to bylo kvůli oblíbené písničce Island Of Sundance, protože jsem se zaposlouchal a nevnímal okolí. Z tohoto stavu mě probudil pes který stál před posledním domem u křižovatky. Zastavil jsem se a díval se na psa. Hlavou mě proběhla myšlenka: „Kde jsem toho psa už viděl.“  On stál, s upřeným pohledem na mne, který říkal: „Dál už nepůjdeš.“ Po chvilce jsem se vzpamatoval a vykročil jsem, že ho obejdu, ale on se rozběhl proti mě. Lekl jsem se a běžel jsem zpátky co nejrychleji to šlo. Otočil jsem hlavu s domněním, že mě za chvíli dohoní a roztrhá na náhradní díly, ale byl pryč.

Den na to ve čtvrtek 21. června jsem na psa úplně zapomněl. Byl to zase den jako každý jiný slunný den. Zase jsem šel tou samou cestou a u posledního domu před křižovatkou stál ten stejný pes jako předchozího dne. Pokusil jsem se ho ignorovat, ale nezabralo to. Rozeběhl se proti mě a já se otočil a utíkal se stejným pocitem jako předtím, ale tentokrát, když jsem se otočil, abych se podíval jestli za mnou ještě běží, tak byl těsně za mnou. Zakopl jsem a myslel že je po mě, ale pes byl pryč.

22. června, pátek. „A to se ve zkratce stalo za poslední dva dny, prosím, Sayu , pojď dneska se mnou.“ Sayuri [さゆり] je moje kamarádka, byla první s kterou jsem se skamarádil, když jsem se sem před devíti roky přestěhoval, ale to je jiný příběh. Sayu se pobaveně usmála: „Ty jsi posraný až za ušima, že jo? Že tam potkáš nějakého psa, co nechce abys přešel tu křižovatku.“ Odpověděl jsem klasické: „to víš že…“ ale až jsem tu větu nedokončil protože mě Sayu táhla, aby jsme tam už hned byli. Cestu jsme si krátili povídáním o všem možném. Nakonec jsme tam došli. „Vidíš žádný pes tu není.“ řekla. otočila se že půjde domů, ale zastavil jsem ji: „To je on, to je ten pes ze včerejška a před včerejška! Vidíš ho taky ne?“ Sayu se otočila: „Jo vidím.“ Později se zmínila, že ten pes jakoby říkal: „Dál už nepůjdeš.“ Přestože jsme se ani jeden nepohnuli, pes vyběhl proti mně a vyskočil, aby mě povalil na zem. „Pozor! Utéč!“ Zakřičela na mě, abych se mu vyhnul, ale nemohl jsem se hnout. Ve chvíli, kdy mě měl svalit, mnou proletěl a já jsem pomocí nějaké síly, kterou neumím popsat, spadl. Ještě ten den mě Sayu řekla, že když mnou proletěl, tak zmizel. Chvilku po tom co jsem spadl se přiřítil se skřípěním brzd kamion a narazil do kapličky stojící na rohu naproti posledního domu. Určitě by mě srazil. Uvědomil jsem si, když jsem vstřebal psa a vybouraný kamion. Tehdy jsem si je vůbec nespojoval. Překvapením pro mně bylo když jsem zjistil, že to byl můj pes Choco [ちょこ], který zemřel před tím než jsem potkal Sayu.

The End [おわり]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *